I v oblasti neziskových organizací, které se snaží pomáhat ostatním.
Je lhostejné, jsou-li cílovou skupinou týrané děti, lidé bez domova, či nemocní a staří spoluobčané.
A v tomto výčtu bychom mohli pokračovat…………….
Pomoc může být směřována do všech oblastí, kde vzniká společenská potřeba.
Otázkou je, zda tato potřeba je zapříčiněna selháním státu a jeho struktur, snaha o vylepšení stávajících, státem poskytovaných služeb, nebo jen nadstandard a zbytečná starost někoho, kdo „roupy neví co dělat.“
Sám jsem se mnohokrát setkal s velmi rozporuplným i negativním postojem k poskytování pomoci.
(Záleželo vždy na postavení i úrovni oponenta.)
V principu jen málokdo veřejně odmítá pomoc jako takovou, ale s jejím zacílením je to horší.
Někdo je proti pomoci bezdomovcům, či korektně řečeno, osobám v sociálním vyloučení, jiný proti pomoci narkomanům…………..
Další
si myslí, že o děti by se měli starat především rodiče, o seniory
naopak jejich děti, či o zdraví handicapovaných a vlastně nás všech,
stát a zdravotní pojišťovny.
Málokdo si však uvědomuje, že stačí málo a každý z nás se může stát příjemcem takové nestátní a jinak třeba nedostupné pomoci.
Naděje,
Naše dítě, Kapka naděje, Armáda spásy, Charita………. a desítky
dalších malých či velkých organizací se tak snaží ulehčit osud
potřebným v naší republice i když mnohdy naráží na těžko překonatelné
problémy.
Vše
se samozřejmě točí kolem financí. Myslím, že by málokdo nahlas
kritizoval mecenáše, který by své prostředky využíval na jakýkoliv svůj
vlastní projekt pomoci.
Snad by si možná jen poklepal na hlavu, že někdo „vyhazuje“ peníze za něco, co mu krom dobrého pocitu nic nepřináší.
Další by se mohl cítit dotčen, že on sám není příjemcem jeho prostředků, nebo by měl jiný „zaručený“ nápad, jak tyto prostředky lépe využít.
Ale organizace, poskytující pomoc jsou většinou závislé na financích od dárců – malých či velkých. Tedy, pokud se podaří přesvědčit je o potřebnosti projektu.
A
to je většinou velmi obtížné. Sponzoři za poskytnuté finanční
prostředky očekávají samozřejmě minimálně reklamu a tím i zvýšení svého
vlastního zisku. Je to do určité míry pochopitelné.
A v době právě probíhající krize to platí mnohonásobně.
V České republice není oddělena instituce sponzorství od reklamy.
Ale zmínit se o partnerovi, který určitý projekt podporuje v médiích je mnohdy z důvodu předpisů o skryté reklamě nemožné.
A ne každý má to štěstí, aby jej zastupovala mediálně známá tvář.
Další možností jsou granty a dotační programy státu. Získat je, je však stejně, ne-li více těžké.
Organizace se tak musí obracet na širokou veřejnost.
Veřejné sbírky, DMS, charitativní koncerty, prodejní akce, či dobrovolníci jednotlivých neziskovek na ulicích.
Samozřejmě, musí se spoléhat na solidaritu a lidskost, popř. dojmout příběhem.
Ale, upřímně, většina lidí má sama málo a nebo má alespoň takový pocit.
Jenomže – projektů a většinou opravdu smysluplných, je mnoho – a financí po málu.
I
když některé organizace, zabývající se pomocí potřebným v České
republice občas „dosáhnou“ na nějaké granty, je to pořád žalostně málo.
A
tak je otázkou, zda dříve či později tyto projekty nezapadnou a
neziskové organizace nezůstanou stát před pomyslnou hospodou – bez
peněz.
Ku škodě mnohých a možná každého z nás.