„Pomáháte
v zemích, ( tím myslel Pákistán či Írán,
kde působíme či kde jsme působili v minulosti )
kde
vyvíjí rakety a mají jaderné zbraně ! A
kdyby na Srí Lance neválčila vláda s Tamily,
zvládli by
určitě
tsunami bez toho, aby jim tam z celého světa posílali
zbytečně humanitární pomoc !“
Hand
for Help není zdaleka jedinou českou organizací, která
se snaží pomáhat v místech přírodní
či
humanitární
katastrofy.
Člověk
v tísni, Adra, Charita, Berkat, Český Červený
kříž a desítky dalších neziskových
organizací
se
snaží pomoci lidem v nouzi někde daleko od našich hranic.
Má
to smysl ?
Mají
neziskové a nevládní organizace z malé
České republiky pomáhat kdesi v cizině ?
Nemluvím
zde záměrně o pomoci, kterou v takových případech
a mnohdy s využitím některých
velkých
nevládních organizací a za státní
peníze ČR organizuje.
Mluvím
o pomoci neziskových organizací jako takových.
Předně
– nejedná se o pomoc postiženému státu, či
jeho vládě, ale konkrétním lidem.
Sám
zastávám názor, že poslat do země pouze
finanční prostředky či materiál není to
„pravé
ořechové“.
Poskytovaná
pomoc má být komplexní.
Pomoc
je třeba zacílit na opravdu potřebné a alespoň se
pokusit zajistit její skutečné využití.
(
Sklady v Colombu po strop naplněné materiálem,
zaslaným z celého světa po tsunami na Srí
Lance,
tři měsíce po katastrofě a o pár desítek
kilometrů dál lidé bez léků i základních
životních
potřeb,
byl jeden z mých nejhorších zážitků. )
Řada
organizací spolupracuje přímo v místě svého
zahraničního působení s místními
organizacemi.
Je
to podle mého ten nejlepší způsob, jak zajistit co
nejoptimálnější využití všech prostředků a
financí
k následné udržitelnosti projektu.
V
mnoha zemích je to i jediný způsob, jak překonat nebo
alespoň omezit byrokratické postupy a
bohužel
i překážky ze strany tamních vládních
úředníků a tak časté korupce.
Bylo
by naivní si myslet, že právě tito úředníci
mají na mysli vždy a především blaho lidí,
které
mají
zastupovat a chránit. Pravý opak bývá
většinou pravdou.
A
obyčejní lidé kdekoliv ve světě za svoji vládu
většinou nemohou.
Jak
jsem již předeslal, mluvil jsem zde doposud o pomoci, poskytované
jako reakci na přírodní či
humanitární
katastrofu.
Dalším
druhem pomoci je pomoc rozvojová. S tou mají zkušenosti
především již zmíněné velké
organizace,
především proto, že jde o projekty organizačně a
především finančně náročné.
Svoji
roli zde hraje i politika státu.
(
To hraje roli konec konců i při vyhlašování a
vyhodnocování státem poskytovaných
grantových
titulů.)
Ministerstvo
zahraničních věcí je ústředním orgánem
státní správy České republiky pro oblast
zahraniční
politiky, v jejímž rámci vytváří
koncepci a koordinuje zahraniční rozvojovou spolupráci
a
koordinuje vnější ekonomické vztahy.( citace ze
stránek Ministerstva zahraničních věcí ).
Rozvojové
středisko je podpůrným odborným pracovištěm
Ministerstva zahraničních věcí ČR
(MZV)
v oblasti koordinace zahraniční rozvojové spolupráce
ČR (ZRS). ( ze stránek Rozvojového
střediska
)
Granty,
které jsou ministerstvem vypisovány, nalezne každý
na stránkách www.mzv.cz.
Otázkou
především pro neziskové nevládní
organizace je, jakým směrem by měla být tato pomoc
poskytována.
Velmi
zajímavý a dá se říci i kontroverzní
názor, ve kterém je však mnoho pravdy, se objevil v
roce
2005
na stránkách německého Der Spiegel. U nás
byl uveřejněn na serveru : Peníze.cz
(
http://www.penize.cz/17513-africky-ekonom-prestante-uz-prosim-s-tou-pomoci!
)
Pomoc
těchto organizací má však svoji nezastupitelnou
hodnotu a význam především proto, že
může
doplnit ony státní programy pomoci a reagovat pružněji.
Aby
však rozvojová pomoc měla opravdu význam a byla pro
příjemce smysluplná, je myslím třeba
nikoliv
„nahrnout“ do rozvojové země bez rozmyslu jakékoliv
přebytky vlastní výroby, ( a tím v
konečném
důsledku oslabit možnosti vlastní produkce či obchodu v
cílové zemi a její rozvoj ) ale
pokusit
se naučit místní novým postupům, seznámit
je s používáním a využíváním
nových
technologií
a vyškolit co nejvíce odborníků.
Podle
hesla : „Nedáme vám ryby , ale rybářský
prut a naučíme vás s ním zacházet.“