Jak se stane, že člověk se ocitne někdy, kde nepředpokládal, že bude? Řízením osudu? Náhodou? Nevím.
A tak jsem se ocitl na kandidátce do Parlamentu ČR za EDS.
Moc času jsem na rozmyšlení neměl. Ale pokud se člověk nerozhodne během jednoho dne, nerozhodne se už nikdy. Moje šance nejsou vysoké – jsem na společné kandidátce na třetí pozici.
A proč jsem se rozhodl přijmout tuto výzvu?
Protože mám snad nějaké zkušenosti s řešením krizových situací, protože tady mnoho lidí volá po jiném přístupu v politice.
Protože politika – to by měla být především služba.
Protože si myslím, možná naivně, že slušnost a zároveň dodržování zásad, je cestou, jak něco změnit. Je mi jasné, že tento krok mi přinese i řadu problémů a mnoho kritiků a nepřátel. Ale to už tak v životě chodí.
Možná že naopak povzbudím ty, kteří nelámou nad touto zemí a lidmi, zde žijící hůl. Že se najdou i tací, kteří místo věčného nadávání a kritizování řeknou – pojďme do toho.
Protože, to co nás čeká, bude těžké a nepříjemné.
Ale pokud budeme stát stranou – budeme si muset jednou v skrytu duše přiznat – nic jsem pro to, aby bylo lépe neudělal. A to já nechci.
A v čem mám oproti mnohým výhodu – vím, že rubáš nemá kapsy a zbohatnout není mým cílem. Vím, že člověk by měl žít tak, aby se nemusel ráno, když se podívá do zrcadla, stydět za své činy.
Nemám za sebou placený osobní volební tým, nemám prostředky a ani čas na to, abych telefonoval všem obyvatelům Libereckého kraje. To nechám jiným. Můj čas je nyní soustředěn především na pomoc na Haiti. Nebudu pořádat žádná shromáždění.
To ovšem neznamená, že pokud bych se stal poslancem, dělil bych svůj čas mezi organizování humanitární pomoci a práci ve Sněmovně. Sedět se dá jen na jedné židli.
Vím, že moje šance jsou pramalé.
Ale nepokusit se – by byla chyba.